VZORCE CHOVÁNÍ – JAK JSME K NIM PŘIŠLI

Lis 14, 2023

Posluchači, kteří absolvovali moje přednášky na téma rodinné traumata znají proces přenosu traumat a psychických bloků a vědí, že příčinou strachů, úzkostí a jiných nežádoucích pocitů, které se projevují v chování člověka, ve způsobu vyjadřování a fyzických symptomech, má často svůj původ v předcích svého rodu. Proto následujících pár řádků přivede čtenáře zpět domů ke svým kořenům.

To, jak se vyvíjí život člověka, jaké chování volí při určitých situacích, jaká stanoviska zaujme při rozhodování, je odrazem jeho minulosti, který se usadil do jeho genetického odkazu. Důsledky činů našich předků, jejich nevyřešené nepříjemné situace v rodině, jejich nedobré vztahy s rodiči a ostatními členy rodinného systému, kteří trpěli, mohou být překážkami, které mu brání dosáhnout úspěchu. Když ale spojí minulost s přítomností a pochopí, co v současnosti není v rovnováze, může učinit klíčový krok k nápravě. Podmínkou je naučit se mít vůči všemu a každému upřímný respekt a pochopit souvislosti minulých nedokončených záležitostí. Potom může vykročit vpřed s větší svobodou a vnitřní lehkostí.

Chce-li člověk zjistit, jak historie rodiny může ovlivňovat jeho další vývoj života a jeho úspěch, měl by si položit několik otázek, které souvisejí s jeho vztahem s matkou, s otcem, s úspěšností či neúspěšností rodičů ve svém povolání, s postojem jeho rodičů k jejich rodičům. Měl by se zajímat o to, zda docházelo k emocionálnímu nebo fyzickému oddělení někoho z předků od své matky, zda někdo v rodině nezemřel předčasně, zda někdo z rodiny neměl velký majetek na úkor někoho jiného, zda někdo přišel o dědictví, byl vyděděn a podobně.

Někteří lidé nevěří sami sobě, jsou přesvědčeni, že nejsou dost dobří, myslí si, že je nikde nechtějí. V takových případech je důležité prozkoumat rodinnou historii a je možné, že se v ní skrývá například tajemství o tom, jak někdo v předchozích generacích byl v dětství poslán do sirotčince nebo jinak odloučen od rodičů. Mohlo se to stát z různých důvodů, například jeho rodiče byli chudí a neuměli se o něj postarat, nebo tragicky zahynuli. Dá se potom pochopit, že tam začal vznikat ten pocit, že je někdo v současné době z rodu nechtěný, že není dost dobrý a on vlastně jen pokračoval ve stopách někoho ve svém rodu. Když se dostane na podvědomé propojení s tímto členem rodiny z minulé generace, kterého se to týkalo, může se pak od tohoto pocitu osvobodit. Jakmile dojde ke ztotožnění s daným předkem, začnou se dít pozitivní změny v jeho osobním životě. Začne se zbavovat pocitu, že není dost dobrý a že je nechtěný. Nebo v případě, že někdo z milovaných příbuzných zemřel předčasně a nedostal příležitost prožít naplňující život a pokud někdo z jeho potomků se s ním ztotožnil, tak bude ve svém životě prožívat to, že se mu nebude dařit dosahovat větší události spojené s úspěchem. Se smrtí příbuzného se navíc může spojovat i odkládání důležitých úkolů na později.

„Nikdy mě nebudou uznávat“ – to jsou slova člověka, který se nedokáže pustit do žádného rizika, protože už dopředu si jako by sám předurčil, že je tam riziko úspěchu, které si on nezaslouží, přestože si byl vědom svých kvalit. Při práci s klientem při hledání paralely bylo zjištěno, že jeho starší bratr zemřel při porodu. Nikdo o této události v rodině nemluvil a on ve svém podvědomí jako by byl loajální vůči bratrovi, který zůstal nepovšimnut. Když došlo k propojení uvědomění, okamžitě začalo docházet ke změně jeho postoje a dosahování jeho úspěchů.

Nejnovější vědecké výzkumy, které v současnosti získávají pozornost médií, navíc říkají, že trauma, které přechází z jedné generace na druhou se nazývá „zděděné rodinné trauma“ a důkazy naznačují, že jde o velmi reálný fenomén. I když rodinný příslušník se svým příběhem zemře, jeho bolest se vždy nemusí vytratit sama od sebe nebo se časem zmírnit. I když je po smrti jeho příběh již léta zatlačen do pozadí, částečky životních zážitků, paměti a tělesných pocitů mohou prožívat, jako by se natahovaly z minulosti a pokoušely se najít řešení v těle jeho potomků, kteří žijí v přítomnosti.

Žít vlastní život je pro někoho dobrodružstvím, pro někoho zážitkem, pro jiného utrpením a jsou lidé, kteří ve svém životě žijí své životy den za dnem s plněním si všech základních povinností bez uvědomování si podstaty života a pozornost věnují pouze tomu, co je v jejich životě špatné a jak to mají těžké.

Já osobně potkávám mnoho lidí, vedu s nimi rozhovory ve smyslu analyzování jejich životů, hledání příčin jejich nežádoucích životních situací a v konečném důsledku se vydávám s nimi na cestu k bezpečí, ochraně a harmonii jejich tělesného a duševního propojení, na cestu k jejich klidnému a vyrovnanému životu, k naplnění jejich poslání v současném životě, vedu je přes tajemství rodinných příběhů a jejich vzájemných propojení.

            Osobně jsem touto cestou prošla ve svém vlastním životě i já, odkrývala jsem tajemství svého rodu, nejprve jsem si vyzkoušela sama na sobě, co funguje a co ne, analyzovala jsem příčiny svých neúspěchů a bolestí, uvědomovala jsem si důvody vlastního vzestupu a úspěšného kariérního pokroku.

Pro mnohé lidi je cesta k osobnímu rozvoji trnitá a bolestivá, ale když se dostanou do stavu vnitřní pohody, vnímají to jako velkou odměnu a jsou schopni v ní setrvat až do konce svých životů. I když přijetí a pochopení vhodných vzorců chování a prožívání vlastních životů je u každého člověka individuální, a každý si tyto vzorce nastavuje podle vlastních potřeb, přání a tužeb, ta jediná věc je pro nás všechny stejná. A to je zákon čistého a upřímného přijetí svých rodičů a jejich předků, přijetí jejich postojů k určitým životním situacím a uvědomění si toho, co můžeme v přebírání rodinné štafety naším vlastním životem změnit, napravit a vylepšit. To vše s nejvyšším respektem a pokorou k nim, ale hlavně s následným čistým a jasným pojmenováním toho, co je naše a co je jejich.

Z vlastních životních zkušeností, z vlastní praxe a nastudovaných vědeckých výzkumů jsem zjistila, že odpovědi na naše věčné otázky „proč já? proč právě mně? proč znovu já a znovu mně……?“ nemusí ani tak spočívat v našem vlastním příběhu, jako spíše v příběhu našich rodičů, prarodičů, či dokonce prastarých rodičů.

A proto část mé práce, která mírně odbočuje od akademického světa, se zaměřuje na identifikování zděděných rodinných vzorců – strachu, pocitů a chování, které jsme si bez našeho vědomí osvojili a které cyklují v prožívání utrpení z generace na generaci. Tento cyklus lze ale ukončit.

            Vaše Adri Neuwirth